Timex Winter Rajd – Evropský pohár v AR v Polsku

Fajn. Je třeba se hecnout. Vyprázdnit mozek ať do něj můžu zas něco nasypat. Jede se na dovolenou!

Normálně by si člověk asi Polsko jako zemi pro dovolenou nevybral, ale když je to u těch Mazurských jezer… Budou krásně zamrzlá! A hlavně… Závod je prostě závod, místo my nevybíráme. Je to teda pekelně daleko, ale s tím my taky nehneme.

Tak tedy dovolená ve složení já, Pavel Paloncý, Filip Šilar, Marek Navrátil a tak nějak napůl i Šárka Svobodná může začít. Jedeme už v pondělí, ať pak máme čas v klidu se nachystat. Cesta je dlouhá, před koncem nás ale čeká nečekané zpestření, když se naše auto na ledu nenechá zastavit brzdou a směle ťukne auto před námi. To s druhou polovinou týmu.

V pondělí večer jsme v centru závodu. Bivakujeme ve škole v místnosti s disco koulí společně s Estonci (a Šárkou) a Rusy.

V úterý chystáme věci do dep, měníme pláště na kolech a mažeme svačinky. Kluci asi tři hodiny toastují. Večer dostáváme mapy a předběžně plánujeme časový rozvrh. Startuje se ve středu v 10:00 dopo a cíl Pájovi vychází na pátek v 18. Estonské výpočty jsou ve výsledku o 10 hodin pomalejší.

Ve středu vstáváme v půl osmé, vaříme čaje, snídáme a znova asi hodinu přemýšlím, co na sebe. Nakonec jedno triko vynechám, venku je krásně, odhaduju, že těsně pod nulou a ze začátku se určitě zahřeju.

Předstartovní fotka v 9:55 a vyjíždíme na první „etapu“, resp. přejíždíme 7 km na kole do prvního depa, depa A. Filip s Paloncem se rozhodnou urvat, takže makáme, pak ale ztrácíme Marka, tak zas trochu zvolňujeme. I tak přijíždíme do depa první, přezouváme tenisky a vybíháme na /Zadanie speciálne 1/. Tím je abstraktní obrázek, kresba pětiletého dítěte nebo dospělé osoby v pokročilejší fázi večera s vyznačenými čtyřmi kontrolami. První nalézáme poměrně rychle, u druhé se zasekáváme. Vracíme se znovu prozkoumat dílo a sbíráme aspoň další dvě kontroly. S poslední se zdržujeme asi 40 minut. Prostě nás nenapadlo při jejím hledání zvednout hlavu a koukat jinam než na zem. Přibližně předposlední se vydáváme na 25 km dlouhý orienťák. Tam se postupně posunujeme kupředu. Je docela teplo, sněhu jak kde, spíš málo. Se všemi kontrolami se vracíme zpět do depa A a přesedláváme na 65 km dlouhé kolo do depa B. Poprvé v tomto závodě mám pláště s hřeby a velice rychle si zvykám, že to na ledě skutečně neklouže. Většina tras je dobře sjízdná, jen sem tam z kola sestoupím a musím kousek protlačit sněhem. V polovině nás čeká jumarování na rozhlednu. Tuším, že je to někdy kolem 16. hodiny, protože se začíná ochlazovat a docela vymrzám. Na tým je jedno lano, takže jdeme po jednom. Jumarovat nahoru, slaňovat dolu. Potkáváme Estonce, Rusáci jsou už pryč. Estonci si od tohoto místa nesou nálepku, že neumí slaňovat. Jeden z nich se totiž nahoře přizná, že s tím, co má na sedáku, nikdy nedělal, což je chyba, a dolů musí po schodech. Vyslouží si tak 90 minut penalizace. Já se cestou nahoru pořádně nadřu, jumarování nemám ráda, ale užiju si aspoň tu chvilku slanění. Dole do sebe musím hodit pár hořčíků, protože po tomto „zadání“ začínám chytat křeče.

V tuto chvíli jsme třetí. Trochu ztrácíme hledáním 10. kontroly. Není. Prostě sprostě fakt není, což nakonec potvrzují i organizátoři. Ztrátu se rozhodneme dohnat zkratkou přes jezero. Chvíli hledáme v křovinách a rákosí vhodný nástup, pak se naráz ocitáme na hladině. Je noc, úplně jasno a kolem nás široká plocha zamrzlé hladiny. Na jednu stranu skvělý, fascinující, napínavý, vzrušující pocit! Na druhou stranu… Mám strach. Pořádný. Led má aspoň 20 čísel, v prasklinách je to vidět. Hřeby perfektně drží. Ale stejně. Už jen ty zvuky praskání ledu a střídání barev. Černý led je děsivý. Upřímně si na břehu oddychnu.

Do depa dojíždíme za tmy, dáváme si polévku, obouváme tenisky, odkládáme na chvíli lezení a bereme běžky, hůlky a běžkové boty do batohu. Kluci mi berou běžkové boty a Filip připevňuje svoje i moje lyže na batoh, takže se mi běhá docela pohodlně. Kombinovaná běžkovo-treková etapa dopadá v našem podání tak, že těch 50 km odběháme s lyžemi pouze jako se zátěží. Zatím se držíme před časovým plánem. Ještě za tmy (noc středa/čtvrtek) dokončujeme trek a z depa B (kde jsme dostali výbornou polévku) přejíždíme na /zad. spec. 3/ – přelanění potoka na karabinách tam a zpět. Pro mě další nepříjemná disciplína. Bolí mě ručičky a namáčím si do vody nožičky. Na 95 km na kole se proto i těším. Stále za tmy zastavujeme na kontrole 14, kterou je současně i další speciální úkol, tentokrát prolézání bunkrů. Pěkné. Nedovedu si představit, že se do takové úzké díry vejdou všichni. Vejdou. Tohle mě bavilo. Znovu nasedáme na kola a já vím, že bude následovat ještě jedno neoblíbené přelanění a pak už budeme moci konečně odložit sedák a jumary. K tomu se dostáváme už za světla. Jde o to dostat se po laně na druhou stranu spadlého (tuším, že bývalého železničního) mostu. Na řadě jsem jako třetí. Sice to docela jde, ale i tak si cestou musím asi čtyřikrát odpočinout. Zatím co jde Marek (jako poslední), ohříváme se nad ohništěm a jíme sýr a gumové medvídky.

V depu C se zbavujeme lezeckých závaží a vybíháme na 26 km orienťák. Kontroly jako hrobka, křížek a podobně mají asi něco společného. Probíháme zamrzlými bažinami. Je čtvrtek ráno, závodíme kolem 24 hodin a už jsme toho stihli nějak moc. Estonci jsou stále před námi, s Rusy se střídavě předbíháme. Většinou se vracíme dříve z treků a jsme rychlejší v depech. Po návratu do Céčka je nachystáno nejspeciálnější speciální zadání – psí spřežení! Dva z týmu se střídají na krátké trase za saněmi taženými čtyřmi psi. Ujímá se toho Palonc a Marek, my s Filipem pomáháme psy zapřáhnout a vypřáhnout, což je také součástí úkolu. Ještě ve čtvrtek bychom teoreticky mohli stihnout poslední dlouhou bajkovou etapu – 85 km, tentokrát bez přerušení speciálními úkoly.

Začínám být unavená, což se projevuje horším soustředěním, takže i při menších návějích sněhu nebo trochu horším terénu z kola padám. V deset večer už se mi chce spát tak, že s tím opravdu musím něco dělat, ačkoliv do konce kola zbývá tak 15 km. Vsadím na Filipův recept – TurboŠlehu a během deseti minut se probírám, začínám být upovídaná, až se přestanu zase soustředit na cestu (tentokrát z opačného důvodu) a pěkně se vymelu. Teď jsem opravdu vzhůru dokonale, ale aspoň se zase krotím a pěkně šlapu (do pedálů).

Depo A. Připadá mi, jako bychom byli skoro v cíli. Rusáci přijeli 4 minuty před námi, ale do poslední dlouhé etapy nastupujeme před nimi. Tentokrát běžky obouváme. Znovu začínám usínat, nadávám (možná už i nahlas), terén není na běžky nejlepší, ale pořád nazouvat, vyzouvat, natož přezouvat se nedá. První kontrolu máme snad po třech hodinách. Táhnu se za klukama a snažím se neusnout. Lampiony s kontrolami vidím na každém stromě. K tomu ještě všude spoustu lidí, zvířat a už nevím čeho všeho. Je to jako bych byla pod tenkou průsvitnou blankou, přes kterou sice ven vidím, ale reality se nemůžu dotknout. Při jedné dohledávce si na chvilku lehnu na lyže a hůlky, a když mě (prý po 5 minutách) kluci vzbudí, realita je zpátky a spánek zase na nějakou dobu ustupuje. Jednou během noci potkáváme Rusy a to si říkám, že už mají určitě všechno. Před svítáním přichází spánková krize číslo 3, naštěstí slabší a brzy se zase odchází. Asi v 7 potkáváme Rusy znova. Hledají kontrolu, kterou jsme před chvilkou našli. Začínáme závodit. Vrací se mi síla a je sníh, na kterém se dá lyžovat.  Poslední tři hodiny běžkové etapy jdeme v celkem slušném tempu. Do depa A to bereme nejkratší cestou, přes pole a přes jezeroJ. V depu A jsme před Rusákma.

Ještě 5 km bruslí, to je spíš taková sranda. Čekám, kdy sebou praštím o led, protože je dost hrbolatý a mně připadá, jako bych na bruslích stála poprvé. Ke konci bruslení potkáváme Rusy přijíždějící přes jezero…

Nesmíme to teď pokazit. Žádnou chybu! Oujé, úkol! Z šesti sirek udělejte čtyři stejné trojúhelníky. Pavel se na to podívá a udělá čtyři trojúhelníky. Teď už fakt jen těch 23 kiláků do cíle. To musíme urvat. Makáme. Je horko, tušila jsem to, ještě že jedu bez goráčovky. Už bychom měli být u kontroly. Do háje! Spletli jsme to. Jsme špatně. Sakra. Sakra. Sakra. Tak třeba jim budou trvat trojúhelníky… Snad! Znovu a lépe.

Tak kontrolu máme, před námi tu nebyli. Do cíle tak 8. To musíme dát. V protisměru se objevují Rusáci. Dupou do pedálů, rvou to tak dvakrát rychleji než my! Jsou za námi max 10 minut! Jedem! 4 km po sněhu. 2 asfalt. Pořád se otáčím. Nic. Tady už to znám! Uf! Posledních 500 m už si užíváme. Po 50 hodinách a asi 15 minutách jsme druzí v cíli!

Po 50 hodinách a 15 minutách v cíli – 2. místo – Cíl je vždy místem radosti, že už to má člověk za sebou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


osm × 8 =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>